HISTORIE NAŠEHO HRADU

Hrad a zámek Dolní Kounice je jednou z významných památek hradní architektury u nás. Přes svou jedinečnost a kulturní význam nebyl až do roku 2007 zpřístupněn veřejnosti. Úrodná oblast Dyjsko-svrateckého úvalu, na jehož okraji se hrad nachází, byla trvale osídlena již od pravěku. V poslední době byly v okolí nalezeny pěstní klíny staré 400.000 let.Z prehistorické doby pochází řada nálezů kamenné industrie. Jednak z doby lovců diluviální zvěře tedy i mamutů, ale i z pozdějších období doby bronzové či železné. Na návrší s kaplí sv. Antonína bylo nalezeno sídliště kultury větéřovské, 1.500 let př.n.letopočtem i se zbytky kolových staveb ( chat) s vypálenou mazanicí. Také předměty dokládající zde život prvých zemědělců, tkalců apod. Byla nalezena i pěkná kolekce dobových nádob.
Přírodní ostroh uprostřed údolí nad říčním brodem vždy předurčoval toto místo pro výstavbu pevnostních staveb. Dochované informace uvádí, že se zde na jižní Moravě nacházelo panství jednoho z nejstarších českých a moravských šlechtických rodů - Kouniců. Ti měli od knížete za úkol chránit pohraniční území linie Mikulov -Znojmo. Rodový erb je velmi starobylý - dvě stříbrné leknínová poupata - "lekna", vyrůstající z kořene, které leží na rudém poli.Na snímku je nejstarší známá pečeť s erbem rodu,pana Oldřicha z Drnholce z r 1264 . Tento erb v různých obměnách nacházíme ve znaku mnoha šlechtických rodů Čech a Moravy, potomků a nástupců slavného kounického rodu.
Člen rodu, pan Vilém z Pulmu (později z Kounic) se v družině knížete Soběslava zúčastnil řady bojových výprav do dolních Rakous ve jménu moravských i českých panovnických zájmů. Při výpravách prý vypálil řadu rakouských klášterů. Za to byl dán papežem do klatby. Odpuštěno mu bylo za závazek, že postaví na svém panství klášter a vybaví ho majetkem. Tak se stal pan Vilém s manželkou Žofií v roce 1181 zakladatelem kláštera Rosa Coeli (Růže nebeská), který byl osazen sestrami z Louňovic v Čechách. Vznikl tak nejstarší ženský klášter na Moravě.
Dne 10. 12. 1185 se u blízkých Loděnic odehrála krvavá bratrovražedná bitva mezi Čechy a Moravany. Patrně možnost válečných nebezpečí vedla k tomu, že si klášter nakonec po cca 100 letech existence vybudoval na návrší nad klášterem k obraně hrad, Moravská větev rodu Kouniců později dílem vymřela, dílem obdržela jiné statky v Čechách.
Klášter Rosa Coeli se stal postupně velmi bohatým, vlastnil řadu obcí od Mikulova po okrajové části Brna. Na ochranu svého majetku si pak daly sestry z Dolních Kounic postavit roku 1280 až 1330 na tomto místě pevný gotický hrad.
V něm sídlil také i probošt. Odtud byly spravovány majetky kláštera a bylo vykonáváno právo, včetně práva hrdelního. Bohatství kláštera mnohokrát přilákalo cizí vojska v touze po snadné kořisti. Hrad však vzdoroval jak nájezdům Tatarů ve 14.století, tak i husitům, po roce 1420 i tureckému nebezpečí ve století šestnáctém a sedmnáctém. Údajně nebyl nikdy zcela dobyt. Četnými přestavbami opevnění v období vrcholné a pozdní gotiky se postupně změnil ve významnou moravskou pevnost.
Počátkem 16. století došlo k postupnému úpadku kláštera a posléze roku 1527 k jeho úplnému zániku. Panství Dolní Kounice převzal císař Ferdinand I. a hrad v r.1537 prodal Jiřímu Žabkovi z Limberka, svému místokancléři. Za něj započaly velké stavební úpravy a přeměna původního gotického hradu v renesační zámek. Rodem Žabků tedy započala éra světských majitelů panství.
Pohled na hlavní zámecký palác s renesančním portálem Drnovských a zastřešenou baštou na jižním křídle z doby žabkovské přestavby. Před vstupem do paláce býval padací most, dnes již celý zděný.
V baště napravo se částečně zachovala unikátní pozdně gotická fresková výzdoba, jak ukazuje následující obrázek.
Na vlastnictví Žabků upomíná také erb nad vchodem ke schodišti a jednak samo schodiště v západní části nádvoří hlavního paláce. Toto schodiště je nejen u nás, ale údajně v celé střední Evropě zcela unikátní.

Někteří historici se domnívají, že rod Žabků přišel na Moravu z Litvy, ale jiní a já také, jsem toho názoru, že pochází z Moravy. Jiří Žabka vystudoval práva, stal se v roce 1518 městským písařem v Olomouci, vzal si za ženu vdovu po Jakubovi ze Svitav Dorotu z Neudeku, která pocházela z rakouské šlechty a v krátké době - již v r.1521 je úředníkem královského dvora Jagelonského. V roce 1526 již byl místokancléřem království Českého a když nastoupil po Ludvíkově smrti na trůn Ferdinand I. Habsburský, nastoupil tento úřad i u něj. V té době a po celý svůj další život byl pravou rukou panovníka , který mu byl zavázán především za krytí panovníkových finančních potřeb, především na turecké války. Brzy začal zastupovat panovníka i na jednáních zemského sněmu jak se dočítáme v zápisech.

Po Žabcích získal většinu zadluženého panství r.1562 Zikmund ze Zástřizl.
Tak se tedy dostává v roce 1561 panství kounické do rukou dalšího českého šlechtického rodu, pánů ze Zástřizl. Již za Žabků z Limberka, kteří ač katolíci tolerovali i přítomnost podobojí na svém panství, a tito se postupně stále více v Dolních Kounicích prosazovali. Dokonce když nastala situace, že v Kounicích chyběl kněz, ještě za Jiřího Žabky, obrátili se kouničtí občané prostřednictvím svých konšelů na panovníka Ferdinanda I. Habsburského se žádostí....... aby jim povolil, aby bratrští správci správcovali a vedli i katolickou faru a kostel, neboť od dávných dob nemají kněží, ani učitelů duchovních v městě, tak že kostel zpustl a lid obecný co hoveda na světě živi jsů....... jak napsal Zikmund Winter ve své knize KULTURNÍ OBRAZY ČESKÝCH MĚST I. strana 435. Panovník jejich žádost vyslyšel a v r. 1552 uložil olomouckému biskupovi, aby do Dolních Kounic dal kněze, ať již pod jednou či pod obojí.
Od Zástřizlů koupil Kounice v r.1578 Zdeněk Lev z Rožmitálu a Blatné. Tento rod držel Dolní Kounice 10 let, tedy do r. 1588. Za tuto dobu se toho mnoho nepřihodilo a tak, jako i u Zástřizlů, ani Rožmitálové neprováděli stavební úpravy zámku. Rožmitálové prodali toto své zboží v r.1588 Bernardu Drnovskému z Drnovic, který je rozšířil v r.1590 o vsi Mor. Bránice, Bratčice, Syrovice a Odrovice.
Bernard z Drnovic byl rytířského původu, jak dokazuje i jeho znak. Teprve až jeho nástupce, synovec Jan z Drnovic byl přijat do panského stavu a na helmu do erbu jest přidána panská korunka.
S příchodem Drnovských se však situace podstatně změnila. Především je třeba říci, že za nich dochází k dokončení přestavby na renesanční, i když opevněný zámek. Klasickou ukázkou je například portál vchodu do hlavního paláce, tvořený z kvádříků a nesoucí na vrcholu kartuši s rodovým erbem, jak je vidět ještě na fotografii z r. 1953. Na fotu má erb již v klenotu panskou korunku. To znamená, že byl postaven po roce 1618, kdy byl Jan Drnovský povýšen do panského stavu. Také portál do kaple v I. poschodí již má erb s touto korunkou, na rozdíl od původního rytířského erbu, kde je na helmu pod rohy jen tzv . točenice.
Za Drnovských došlo také k mnohým stavebním změnám v samotném městě. Tehdejší purkmistr Jan Tišnovský z Cimperku si postavil nový dům a svůj původní dům Ostřihom "za vodou" daroval obci, aby si na pozemku kolem něj vybudovala nový obecní hřbitov, který pak sloužil až do r.1937. Jeho polohu dnes připomíná kaple sv. Jana Křtitele z inkriminované doby, která sloužila jako hřbitovní kaple s márnicí. V roce 1604 byla postavena také pěkná renesanční radnice, sídlo městských úřadů, včetně Hrdelního soudu, Horenského práva i městské šatlavy s mučírnou.
Radnice nesla nad vchodem nápis, který připomínal, že dům byl postaven za pana Bernarda Drnovského z Drnovic. Dnes stojí na jejím místě farní kostel sv. Petra a Pavla z r. 1879, postavený jako náhrada za starý gotický kostel u řeky, zničený povodní v r. 1862. Do tohoto původního kostela také Bernard se svou ženou Annou Žabkovnou v r. 1588 věnovali zvon, který jako hlavní zvon slouží do dnešních dnů, tedy už 420 let.
Po Janu Drnovském držela Dolní Kounice i s hradem jeho sestra Johanka. To už se ale přiblížily události z roku 1620, povstání proti císaři a porážka stavovských vojsk na Bílé Hoře. Po povstání bylo panství spolu s polovinou statku Horní Bojanovice Johance Drnovské a jejímu manželovi Jiřímu Ehrenreichovi z Roggendorfu zabaveno a prodáno fiskem 16.8.1622 bez ohledu na protesty původních majitelů za 111 486 tolarů 18 krejcarů kardinálu Františku Ditrichštejnovi. Bezprostředně po jeho převzetí zámek vyhořel při obléhání švédským vojskem. Téměř šedesát let pak ležel v rozvalinách, než Ditrichštejnové přistoupili k jeho opravě. Objekt byl opraven pouze pro hospodářské potřeby panství a stal se sídlem místní správy. Veškeré barokní přestavby byly podřízeny těmto účelům.
Tím připadlo Kounické panství na 250 let rodu Ditrichštejnů, pocházejících z Korutan.
Skutečnost, že objekt od 17.století nesloužil jako sídlo šlechty poznamenaly úroveň péče o objekt. Zachránilo to však paradoxně pro dnešní generace značné množství gotických a renesančních stavebních prvků uvnitř hradu i jeho výjimečné dispoziční řešení, poněvadž nedocházelo k podstatným stavebním změnám. Po třicetiletých válkách a částečné devastaci zámku a pevnosti, došlo k zabezpečení objektu, ale ne k jeho přestavbám, poněvadž knížata z Dietrichsteina sídlila na Mikulově a Dolní Kounice byly vlastně jen vedlejší filiálkou.
Roku 1858 smrtí Josefa, vymřel rod z Dietrichsteina po meči. Došlo k dělení majetku mezi jeho 4 dcery. Nejstarší Terezie, provdaná za Jana Bedřicha, hraběte Herbersteina získala Dolní Kounice. Po ní přešel celý majetek v r.1895 na jejího syna Josefa hraběte z Herbersteina. Za něj se započalo s prvními záchrannými pracemi na zřícenině kláštera Rosa Coeli.
Na snímku vlevo je poslední šlechtický majitel kounického zámku hrabě Josef z Herbersteina s rodinou na svém sídelním letním zámku Libochovicích v Čechách.
Ten z finančních důvodů postoupil roku 1926, za první pozemkové reformy Kounické panství akciové rafinerii rolnického cukrovaru v Olomouci. Sám i s manželkou pak pobýval na svém rodovém majetku v Gratzu.
Zámek Dolní Kounice získal Emil Tomec, bývalý hraběcí správce a byly zřízeny zbytkové velkostatky D. Kounice, Mělčany, Pasohlávky, Nová Ves a Vranovice. Statek Dolní Kounice si na úvěr koupil bývalý sekretář hraběte Herbersteina - Augustin Špinar. Tak se rozpadla pozemková držba panství, které mělo v r.1918 1905 ha zemědělské a 2 817 ha veškeré půdy
Tomec prodal objekt kláštera, tedy konvent, zříceninu klášterního chrámu a přilehlé zahrady v r. 1932 panu Dr. Jaromíru Košťálovi a objekt zámku údajně v r. 1937 tehdejšímu městskému tajemníkovi Karlu Rubešovi.
Za okupace na zámku sídlil wehrmacht, po válce zámek Karel Rubeš vyměnil za vilu v Kašperských Horách s JUDr. Édlem. Tomu byl zámek v roce 1959 znárodněn. Po r. 1989 zámek JUDr. Václav Édl restituoval a následně prodal společnosti L.V.P., spol. s r.o. vlastněné Dr. Ing. Františkem Zoubkem.
Složité poměry způsobily následné soudní spory, trvající 12 let, které skončily tak, že dnes opět vlastní Hrad a zámek společnost L.V.P. spol.s.r.o. Ukončení sporů umožnilo od r. 2006 zahájit opravy a využívání Hradu a zámku.